Madeira je portugalský ostrov ležící v Atlantském oceánu asi 580 km západně od pobřeží Maroka a 980 km jihozápadně od Lisabonu. Je součástí Madeirského souostroví, jež tvoří součást Makaronésie.

Malý ostrov Madeira byl objeven Portugalci v roce 1419 a ihned začal být kultivován a osázen vinnou révou, pšenicí a cukrovou třtinou, jejíž první stonky byly dovezeny ze Sicílie. Cukrová třtina vyžaduje hodně vody. Drobné terasovité pozemky byly založeny ve zvláště strmém terénu. Byla vybudována síť kanálů, které gravitačně rozvádějí vodu do nejnepřístupnějších míst a k prvním mlýnům cukrovarů.

V roce 1466 se cukr stal skutečným bílým zlatem ostrova. Byl určen především pro africké a středomořské pobřeží a pro severní Evropu. Právě na Madeiře byly položeny základy technologií výroby cukrové třtiny a cukru, které se používají dodnes. Šestnácté století přineslo první problémy. Přišla konkurence z nového světa a brzy došlo k přebytku produkce a vyčerpání půdy. Tento trend pokračoval i v 17. století. Důležitého milníku však bylo dosaženo v roce 1649, kdy byl zaregistrován první výrobce pálenky.

Na začátku 18. století byl v činnosti už jen jeden cukrovar. Vinná réva neodvolatelně vystřídala třtinu. Víno Madeira je alkoholizované víno. To znamená, že jeho kvašení musí být zastaveno pomocí brandy. Ta z Portugalska a Francie jsou známá jako vynikající, ale ne zrovna levná. Proto je výroba localaguardente de cana (“třtinové pálenky”) stále aktuální. Madeirské úřady ji podporovaly dotováním dovozu pálenek ze Charente. Mezitím zavedení parního stroje usnadnilo práci mlýnů. Zemědělci se začali s pěstováním cukrové třtiny smiřovat.

Později, v roce 1822, úřady dokonce zakázaly dovoz jakéhokoli zahraničního alkoholu určeného k fortifikaci vína.

Věci se daly do pohybu v polovině 19. století s příchodem destilační kolony. Prioritou se opět stala cukrová třtina. Jistý William Hinton založil v hlavním městě Funchalu svou společnost Fabrica do Torreão. Tento Angličan, který přišel v roce 1838, se rychle stal cukrovarnickým gigantem, který měl prakticky monopol. Mezitím se musel vypořádat s ničivou plísní. Tu se podařilo odstranit až zavedením nových odrůd cukrové třtiny na konci 19. století.

V té době stejně jako jinde ve světě převládal melasový rum. Čistá třtinová šťáva byla vyhrazena pro cukr, ale objevily se první zemědělské rumy. Až do 30. let 20. století zažíval madeirský rum zlatý věk. Stále se však používal mnohem více k fortifikaci vína než ke každodenní konzumaci. V roce 1974, kdy došlo k liberalizaci používání zahraničních lihovin k fortifikaci, se madeirský rum přestal používat (dnes se používá k fortifikaci vína).

Od konce 80. let 20. století slouží  cukrová třtina výhradně k výrobě  zemědělskému rumu a třtinovému medu. Tyto dva produkty přežívají, jak se dá, na plantážích, jejichž rozloha se z 6 500 hektarů ve 30. letech 20. století zmenšila na pouhou stovku. Práce je obtížná a uchazeči o ni jsou vzácní. Dostupných ploch je také málo, protože se mezitím prosadila plodina, která je jednodušší, výnosnější a sklízí se po celý rok: banány.

Díky turistické atraktivitě je od začátku roku 2000 je výroba rumu opět na vzestupu.